Archive for Říjen, 2008

Relativní radost

Říjen 31, 2008

Šel jsem jednou procházkou novodobou vilkovou čtvrtí a viděl frajera, který právě dosekal trávník. Pocit hrdosti a spokojenosti s provedenou prací na něm byl zřejmý. Musím uznat, že oprávněně. Trávník byl opravdu nádherný, čistý, rovina jako sklo. Hezký dům, hezké auto, hezký trávník, hezký život. Jaké asi mohl mít starosti. Trochu jsem mu záviděl.
Na konci čtvrti stála maringotka. Už z dálky bylo slyšet, jak je tam veselo. Venku sedělo několik pracovníků různých národností, pospolu popíjeli, radovali se. Dohromady moc neměli než tu radost, o jejíž upřímnosti nebylo pochyb. Trochu jsem jim záviděl a borec s trávníkem byl v porovnání s nimi žabař.

Je sledování porna hřích?

Říjen 16, 2008

O některých věcech není sporu, že jsou špatné a jsou i hříchem – zabití, rozbití, kradení. Co mají společné je, že jsou aktivní. Jedinec vyvine nějaké úsilí, něco změní. Asi se i dotýkají ostatních lidí. Potom jsou hříchy, které spočívají v tom, že někdo něco neudělá. Paradoxně v souvislosti se zabíjením zde měl problém Izrael, že nevybil všechny nepřátelské národy, jak mu bylo uloženo. Neuděláním něčeho, co se udělat mělo, má člověk hřích také. Co mě ale v poslední době přišlo na mysl je, že hřešit se dá i díváním. Pokud se dá hřešit díváním, pak i posloucháním. A pokud posloucháním, tak i jedením a pitím a jednou možná i dýcháním, až si na to budeme muset kupovat licence nebo autorská práva …

Tolik moje dnešní úvaha. Zjevně hříchem může být lecos. Jak praví Písmo: „Co není z víry, je hřích“ (Římanům 14:23).

Baba Broučková burácí

Říjen 3, 2008

Denně dostávám do doručené pošty přes 30 zpráv, které mají smysluplný obsah, tzn. že je přečtu, na některé odpovím, jiné označím k vyřízení. Také často chodí spousta srandy od lidí skoro zadarmo zaměstnaných ve státní správě, polostátních institucích či na mateřské dovolené.

Dnes dorazil záznam rozhovoru rozzlobené rázné klientky se zástupcem leasingové společnosti. Hysterka, řekne si člověk na první poslech. Opravdu bych se s bábou hádat nechtěl. Zaujal mně však konec rozhovoru, kdy ona požaduje po referentovi, aby vzal smlouvu a začal jednat. On napřed nechce („já to nemůžu vyzvedávat, to je na vás“) a nakonec se ukáže, a on to přizná, že může, a je dokopán k tomu, aby to udělal.

V tom je pointa celého příběhu, který chtěl asi ukázat, jak jsou některý ženský šílený, avšak realita je jiná.  Kocourkov či Dilbertland je na druhé straně sluchátka a já si říkám, že jsem ten blbec, co by asi řekl „ano, pane Nechutný“ a jel na Vyskočilovu pro papíry a pak někde obcházel úřady a přitom mohl dělat něco užitečného.

Z toho plyne poučení, že se slušností se nejdál projdeš.