Archive for the ‘víra’ Category

Bůh není důchodce

Březen 4, 2012

Znáte to, když se staříci zvedají, že budou vystupovat, jakmile se zavřou dveře předposlední zastávky? „Příští stanice …“, metro se rozjíždí a důchodci už stojí připraveni.
Bůh jedná jinak. Běžný smrtelník z Něj má občas pocit Fantomasa. Přijde mi, že věci jako dlouhodobé připravování, netrpělivost jsou Mu cizí. Všechno dělá ve svůj čas. Naprosto přesně. Fascinuje mě, jak do sebe někdy události zapadají. To nemůže být náhoda, uznávají ateisté.
Jj, nejsme to my, kdo tu určuje termíny a pravidla hry.

Reklamy

V kostele v Líšnici

Září 13, 2009

Nejlepší bohoslužby máme v létě – nejsou 🙂 A tak člověk může chodit kam chce, kdy chce a nebo nemusí nikam a místo toho může třeba spát venku na lavici. Jednou v neděli jsem se vydal do kostela do Líšnice. Našel jsem ho celkem bez problémů a vešel dovnitř. Bylo tam plno, což mě v tomto ročním období docela překvapilo. Posadil jsem se do druhé lavice, protože jinde už nebylo místo. Vše probíhalo klasicky …

Překvapení nastalo, když pan farář po čtení z evangelia nevyskoupil na kazatelnu, ale šel mezi lidi, do první lavice, posadil se na ni čelem k nám – tedy přímo přede mne – a začal mluvit. Začal se s farníky loučit. Po 11 letech zde končí, odchází na jiné působiště. Bylo to silné a dojemné. Skoro jsem začal brečet taky.

V Líšnici musí být skvělé společenství. Chvála Bohu za to a přeji jim, aby se s novým knězem sžili stejně krásně jako s tímto.

D.Bonhoeffer – Život v obecenství

Únor 14, 2009

K vánocům jsme dostali ve sboru knížku %SUBJ% s příkazem „Povinně přečíst!“. Je to první kniha od vydavatelství Návrat, kterou jsem dočetl do konce. Možná i poslední. Tento žánr nemusím.

V první části se autor věnuje tématu společenství křesťanů. Zásadní význam zde představuje přívlastek „v Kristu“ versus „v těle“. Věci „v těle“ jsou ty, které dobře známe, každodenně se s nimi potýkáme. Věci „v Kristu“ naopak přijímáme vírou. Čili „po lidsku“ jsem normálně naštvaný a zároveň se „v Kristu“ raduji ze zaslíbeného věčného života. Tamtoho debila bych „v těle“ nakopal, ale „v Kristu“ je to můj milý bratr a já ho miluji.

Druhá část se věnuje dnu života v obecenství. Cituji: Život v obecenství pod Slovem začíná ráno společnou bohoslužbou. Rodinné společenství se shromažďuje k chvále a díkům, četbě Písma a modlitbě. Hluboké ticho rána je nejprve přerušeno modlitbou a zpěvem sboru.
Z těchto vět usuzuji, že autor spadl z Marsu. Den rodinného společenství začíná pláčem dětí, které rozespalé hledají mámu. Následuje nucení na nočník, hledání oblečení, příprava pokrmů … A rodič se modlí Dt28:67 „už aby byl večer“.

Další perly jsou v části, která se věnuje zpěvu a hudbě. Jedině čistý jednohlasý zpěv, píše autor v několika odstavcích, všechno ostatní je špatně. K tomu bych dodal jen „Žalm 150“.

Část třetí s názvem „Den o samotě“ začíná myšlenkou, že samota není alternativa ke společenství. Kdo neumí žít ve společenství, ať se střeží být sám a naopak. Nic proti tomu, nepatřím nikam.

Čtvrtá část na téma Služba už tak kontroverzní není. Jako první ze služeb, které si máme poskytovat, je naslouchání. Další je ochota k účinné pomoci, třetí nesení druhých (Ga6,2). Hezká hláška v této souvislosti je, že „bratr je bratru břemenem k nesení, ne jako ovládaný předmět„. Poslední a nejvyšší je služba Božím slovem. Pokud by byl autor charismatik – prorok, vykladač jazyků, … – nemám s tím problém. Z žádné pasáže v knize to ale nevyplývá, takže si pod službou slova představím, že mi bratr přečte pár veršů z Bible, na čem nic tak zázračného neshledávám.

Poslední pátá část se věnuje tématu Zpovědi a večeře Páně. Nic nového, nic převratného. Zajímavá myšlenka, že pokud se člověk zpovídá pouze Bohu a ne bratrovi, odpouští si pak své hříchy sám.

D.Bonhoeffer byl asi příkladným křesťanem a významnou osobností v dějinách církve. Některé myšlenky z jeho publikace nám dnes nepřijdou nijak zvláštní, protože si je církev osvojila a považuje za standard. Některá tvrzení naopak působí úsměvně, což lze přičíst velkému (? 60 let) časovému odstupu a změně životních hodnot. Knížka se četla hodně těžko a nutí mě klást si otázku, čím tak oslovila bratra vikáře, že se rozhodl nám ji hromadně koupit uložit jako povinnou četbu.

Nejdůležitější vlastnost prezidenta

Listopad 15, 2008

Život víry je křesťanský časopis, který prolistovávám celkem pravidelně. Většinou čtu jen titulky, k udělání si obrazu, co zrovna církev v ČR řeší a jaké zaujímá postoje, to stačí. V minulém čísle bylo hodně diskutované falešné probuzení na Floridě, teď to byly volby prezidenta v Americe. Protože jsem je nesledoval, ani o kandidátech nic nevěděl, natož jaký mají vztah k víře a co od nich můžeme čekat, zajímalo mě, co o tom publicisté a emeritní senioři (narážka na tituly autorů) míní.

Zarazila mě jedna věc – za jak strašně důležitý se považuje názor prezidenta na potraty. Asi dvě třetiny textu se zabývala touto otázku, zbývající třetina byl úvod a závěr. Život v USA a jeho hodnoty jsou asi velmi odlišné od těch evropských 🙂  Osobně bych, pokud se jedná o církevní záležitosti, řešil, jestli se zpátky povolí modlitby ve školách, svoboda evangelizací apod. Ale to tam asi moc neřeší. Hlavně, když já nemůžu na potrat, tak nikdo.

Je sledování porna hřích?

Říjen 16, 2008

O některých věcech není sporu, že jsou špatné a jsou i hříchem – zabití, rozbití, kradení. Co mají společné je, že jsou aktivní. Jedinec vyvine nějaké úsilí, něco změní. Asi se i dotýkají ostatních lidí. Potom jsou hříchy, které spočívají v tom, že někdo něco neudělá. Paradoxně v souvislosti se zabíjením zde měl problém Izrael, že nevybil všechny nepřátelské národy, jak mu bylo uloženo. Neuděláním něčeho, co se udělat mělo, má člověk hřích také. Co mě ale v poslední době přišlo na mysl je, že hřešit se dá i díváním. Pokud se dá hřešit díváním, pak i posloucháním. A pokud posloucháním, tak i jedením a pitím a jednou možná i dýcháním, až si na to budeme muset kupovat licence nebo autorská práva …

Tolik moje dnešní úvaha. Zjevně hříchem může být lecos. Jak praví Písmo: „Co není z víry, je hřích“ (Římanům 14:23).

Selhání svatých

Září 15, 2008

Jednou jeden mladý kolega v Kristu povídá: „Představte si, jeden muž, křesťan (!) se rozvedl se svou ženou po dvaceti letech manželství. To je hrozný, že?“ Protože mě tyhle typy řečí vážně vadí, bez váhání jsem odpověděl: „Co je na tom tak hrozného? To je svatý muž a zaslouží vyznamenání. 20 let trpěl a teď už to opravdu nemoh’ vydržet. „. Viditelně jsem u něj se svojí hypotézou neuspěl.

Od křesťanů se očekává, že budou žít svatě, budou pořád v pohodě, věčně veselí a šťastný. Že vlastně všechny jejich problémy vyřeší Bůh a jestli nějaké zbydou, tak to jsou záležitosti tohoto světa, těmi nemá cenu se zatěžovat. Na toto téma jsem nahrál krátkou píseň.

Ne. Realita je jiná. Křesťan se musí brodit stejnou žumpou, jako ostatní. Bůh hodně pomáhá, ale neřeší všechno. Naopak, odevzdání se Kristu život v některých věcech spíš zkomplikuje než ulehčí. Ale i tak to stojí za to. Důkazem je ten nemalý počet lidí, kteří za to zaplatili svým životem a nejsou poslední.