Archive for the ‘životní styl’ Category

Zpěv jen kazí hudbu. Jak komu.

Srpen 28, 2010

7 etap rocku je britský, velmi zajímavý cyklus o vývoji tohoto hudebního stylu. Pro českého diváka je přínosný také tím, že prezentuje dějiny západní Evropy v druhé polovině 20. století, kterých jsme díky železné oponě byli ušetřeni. Komunisti vyprávěli o hrůzách kapitalismu, ale nikdo tomu nevěřil, protože nikdo se ze západního Německa nevracel vyděšen, že takovou bídu ještě neviděl a příště jim tam tajně pašoval něco z výdobytků socialismu. A tak u mnohých, včetně mě, vznikala iluze o bohaté a spokojené společnosti, která nezná pojem „fronta“, „vyprodáno“ nebo „problém“.

Sedm etap ukazuje, jak právě problémy, které tehdejší západní společnost řešila, byly motorem nového kulturního hnutí a vzniku nových hudebních stylů. Umělci svojí tvorbou reagovali na politickou, ekonomickou a sociální situaci. To ale v zemích RVHP aboslutně nešlo. Kdo to zkusil, stal se populární po dvaceti letech. Tak vznikaly skvosty typu „Já chci žít nonstop“, „To musím zvládnout sám“, „Říkal si hurikán“ a podobně.

Československý posluchač anglicky neuměl a nenapadlo by ho hledat v textech importované tvorby něco hlubšího. Nakonec, bez znalosti kontextu by nepomohla ani angličtina.

A tak jsou lidé, kteří text a zpěv u hudby neřeší. Jsou i tací, co říkají, že zpěv kazí hudbu“ a dávají přednosti instrumentální muzice. Je ale spousta těch, kteří to řeší.

Jen jez, nevíš, co je dobré

Září 13, 2009

„Nejlepší na praseti je ouško“, říkal strejda Milouš. „No vezmi si. Co? Tobě to nechutná? Ale ty tomu nerozumíš. Taková dobrota.“ Strejda patřil ke generaci, která přišla na svět v době krize, po které přišla válka. Jídlo nebylo. Sladili cukerínem, mastili margarínem a maso jen v neděli a jen pro chlapy.

Kdo tohle neprožil, pak asi těžko chápe, jak největší dobrota na světě může být pro někoho osmažená šusterka (něco jako bramborová kaše, ale je to husté a sladké) ne omaštěná, ale plavající v omastku. Vepřové ouško. Nebo kachna každý týden. Gumové maso, co nejde rozkousat 🙂

Před časem jsme se doma všichni vážili a já to vyhrál! Docela jsem to čekal. Při předklonu nebo úhybu stranou jsem v posledních měsících začal na břiše cítit něco, co tam před tím nebylo – sádlo. Njn, stáří. Takže konec s buřty. Konec se studentskou pečetí zapíjenou pepsi-colou. Konec guláše se šesti nebo se sedmi. Najel jsem na snídaně s lupínky a jogurtem, k večeři müsli a místo čokolády mrkev nebo ovoce. V restauraci si dám řecký salát a pak musím vysvětlovat, že fakt nejsem vegetarián 🙂

Jídlo je dnes dobré, dostupné, ale nemáme pohyb a nemůžeme jíst. To je k vzteku. Předkové by to nechápali.

D.Bonhoeffer – Život v obecenství

Únor 14, 2009

K vánocům jsme dostali ve sboru knížku %SUBJ% s příkazem „Povinně přečíst!“. Je to první kniha od vydavatelství Návrat, kterou jsem dočetl do konce. Možná i poslední. Tento žánr nemusím.

V první části se autor věnuje tématu společenství křesťanů. Zásadní význam zde představuje přívlastek „v Kristu“ versus „v těle“. Věci „v těle“ jsou ty, které dobře známe, každodenně se s nimi potýkáme. Věci „v Kristu“ naopak přijímáme vírou. Čili „po lidsku“ jsem normálně naštvaný a zároveň se „v Kristu“ raduji ze zaslíbeného věčného života. Tamtoho debila bych „v těle“ nakopal, ale „v Kristu“ je to můj milý bratr a já ho miluji.

Druhá část se věnuje dnu života v obecenství. Cituji: Život v obecenství pod Slovem začíná ráno společnou bohoslužbou. Rodinné společenství se shromažďuje k chvále a díkům, četbě Písma a modlitbě. Hluboké ticho rána je nejprve přerušeno modlitbou a zpěvem sboru.
Z těchto vět usuzuji, že autor spadl z Marsu. Den rodinného společenství začíná pláčem dětí, které rozespalé hledají mámu. Následuje nucení na nočník, hledání oblečení, příprava pokrmů … A rodič se modlí Dt28:67 „už aby byl večer“.

Další perly jsou v části, která se věnuje zpěvu a hudbě. Jedině čistý jednohlasý zpěv, píše autor v několika odstavcích, všechno ostatní je špatně. K tomu bych dodal jen „Žalm 150“.

Část třetí s názvem „Den o samotě“ začíná myšlenkou, že samota není alternativa ke společenství. Kdo neumí žít ve společenství, ať se střeží být sám a naopak. Nic proti tomu, nepatřím nikam.

Čtvrtá část na téma Služba už tak kontroverzní není. Jako první ze služeb, které si máme poskytovat, je naslouchání. Další je ochota k účinné pomoci, třetí nesení druhých (Ga6,2). Hezká hláška v této souvislosti je, že „bratr je bratru břemenem k nesení, ne jako ovládaný předmět„. Poslední a nejvyšší je služba Božím slovem. Pokud by byl autor charismatik – prorok, vykladač jazyků, … – nemám s tím problém. Z žádné pasáže v knize to ale nevyplývá, takže si pod službou slova představím, že mi bratr přečte pár veršů z Bible, na čem nic tak zázračného neshledávám.

Poslední pátá část se věnuje tématu Zpovědi a večeře Páně. Nic nového, nic převratného. Zajímavá myšlenka, že pokud se člověk zpovídá pouze Bohu a ne bratrovi, odpouští si pak své hříchy sám.

D.Bonhoeffer byl asi příkladným křesťanem a významnou osobností v dějinách církve. Některé myšlenky z jeho publikace nám dnes nepřijdou nijak zvláštní, protože si je církev osvojila a považuje za standard. Některá tvrzení naopak působí úsměvně, což lze přičíst velkému (? 60 let) časovému odstupu a změně životních hodnot. Knížka se četla hodně těžko a nutí mě klást si otázku, čím tak oslovila bratra vikáře, že se rozhodl nám ji hromadně koupit uložit jako povinnou četbu.

Týden dovolené po narození dítěte

Listopad 20, 2008

Oranzovy nemusim, ale tohle udelali dobre. Snad vsichni chlapi, co znam, vcetne me si berou hned po porodu asi 14 dni dovoleny. 14 dni je skoro polovina veskere dovolene, takze se s tim musi pocitat od zacatku roku. Kdyz chcete mit volno jeste na vanoce, tak to znamena, ze zadna jina dovolena nebude.
Co se tech 14 dni dela? Pri prvnim decku jsem dodelaval kuchyn a staral se o zenu, ktera nemohla poradne chodit, nic nosit a nic delat. Pri dalsich detech jsem se staral o ty predchozi.
Ze to musi zamestnavatel zaplatit? Ve state, kde se snatek poklada za vrchol nezodpovednosti a narozeni ditete za zivotni tragedii, to takove ztraty neprinese.

Nejdůležitější vlastnost prezidenta

Listopad 15, 2008

Život víry je křesťanský časopis, který prolistovávám celkem pravidelně. Většinou čtu jen titulky, k udělání si obrazu, co zrovna církev v ČR řeší a jaké zaujímá postoje, to stačí. V minulém čísle bylo hodně diskutované falešné probuzení na Floridě, teď to byly volby prezidenta v Americe. Protože jsem je nesledoval, ani o kandidátech nic nevěděl, natož jaký mají vztah k víře a co od nich můžeme čekat, zajímalo mě, co o tom publicisté a emeritní senioři (narážka na tituly autorů) míní.

Zarazila mě jedna věc – za jak strašně důležitý se považuje názor prezidenta na potraty. Asi dvě třetiny textu se zabývala touto otázku, zbývající třetina byl úvod a závěr. Život v USA a jeho hodnoty jsou asi velmi odlišné od těch evropských 🙂  Osobně bych, pokud se jedná o církevní záležitosti, řešil, jestli se zpátky povolí modlitby ve školách, svoboda evangelizací apod. Ale to tam asi moc neřeší. Hlavně, když já nemůžu na potrat, tak nikdo.

Relativní radost

Říjen 31, 2008

Šel jsem jednou procházkou novodobou vilkovou čtvrtí a viděl frajera, který právě dosekal trávník. Pocit hrdosti a spokojenosti s provedenou prací na něm byl zřejmý. Musím uznat, že oprávněně. Trávník byl opravdu nádherný, čistý, rovina jako sklo. Hezký dům, hezké auto, hezký trávník, hezký život. Jaké asi mohl mít starosti. Trochu jsem mu záviděl.
Na konci čtvrti stála maringotka. Už z dálky bylo slyšet, jak je tam veselo. Venku sedělo několik pracovníků různých národností, pospolu popíjeli, radovali se. Dohromady moc neměli než tu radost, o jejíž upřímnosti nebylo pochyb. Trochu jsem jim záviděl a borec s trávníkem byl v porovnání s nimi žabař.

Baba Broučková burácí

Říjen 3, 2008

Denně dostávám do doručené pošty přes 30 zpráv, které mají smysluplný obsah, tzn. že je přečtu, na některé odpovím, jiné označím k vyřízení. Také často chodí spousta srandy od lidí skoro zadarmo zaměstnaných ve státní správě, polostátních institucích či na mateřské dovolené.

Dnes dorazil záznam rozhovoru rozzlobené rázné klientky se zástupcem leasingové společnosti. Hysterka, řekne si člověk na první poslech. Opravdu bych se s bábou hádat nechtěl. Zaujal mně však konec rozhovoru, kdy ona požaduje po referentovi, aby vzal smlouvu a začal jednat. On napřed nechce („já to nemůžu vyzvedávat, to je na vás“) a nakonec se ukáže, a on to přizná, že může, a je dokopán k tomu, aby to udělal.

V tom je pointa celého příběhu, který chtěl asi ukázat, jak jsou některý ženský šílený, avšak realita je jiná.  Kocourkov či Dilbertland je na druhé straně sluchátka a já si říkám, že jsem ten blbec, co by asi řekl „ano, pane Nechutný“ a jel na Vyskočilovu pro papíry a pak někde obcházel úřady a přitom mohl dělat něco užitečného.

Z toho plyne poučení, že se slušností se nejdál projdeš.